Tohle všechno je jen začátek jedné velké show, jejíž kola se začínají otáčet rychleji a rychleji. Letištní hala se opět otevřela, neletěl jsem však sám. Z Prahy jsme odletěli jako kompletní natáčecí tým nového filmu Extrémní fotograf. Odjel jsem do Irska společně s Magdalenou Fukanovou a s Vojtou Kosobudem točit celovečerní snímek do kin.
Kdybychom s tímto nápadem přišli před těmi deseti lety tehdy rovnou, potřebnou techniku bychom jistě ve třech lidech ani nepobrali, natož dokázali obsluhovat. V roce 2021 však nám pouhým třem členům kompletního filmového štábu stačí pět bezzrcadlovek, 10 objektivů, tři drony (Viz foto na konci článku. Pozn. redakce) a společná touha po kreativní tvorbě v honbě za irským sluncem.
Autor článku Petr Jan Juračka přichystán k ponoru se Zetkem v podvodním pouzdru.
Slunko, tolik vzácný úkaz irské přírody, však pro nás tentokrát není hlavním objektem, za kterým jsme přijeli. Přijali jsme totiž pozvání mého kamaráda George Karbuse a jeho ženy Kate. Osobně považuji George za jednoho z nejlepších současných fotografů této planety a velmi si vážím toho, že je ochoten tolerovat naší přítomnost u sebe doma, natož pod vodou.
Karbusovi žijí na západní pobřeží Irska se svými dětmi a s divokou samotářkou, samicí delfína, kterou přezdívají velmi hezky českým slovem Malinká. Její jméno pochází ještě z doby, kdy skutečně malinká byla, dnes je to již třímetrový dospělý delfín a jedna z nejoblíbenějších Georgových modelek, s kterou mě slíbil seznámit. Prý jí nemusím posílat fotky hned po focení, nebude mi mluvit do kompozic a nikdy si na fotkách nepřijde příliš “tlustá”. Obvykle se na fotografy směje a užívá si jejich přítomnosti. No uznejte, není to modelka z říše snů? Navíc je opravdu krásná.
A takhle mě s Malinkou vyfotil George. Plavat na dně v kelpu a čekat na její defilé bylo jednou z nejhezčích činností, které jsem při fotografování kdy dělal. | Foto: George Karbus
Jsme tu první den a na nebi čaruje odpolední slunce. Přivítání jako lusk! Magda nás neomylně navigovala napříč celým Irskem, které jsme procestovali v obytném autě a které nám poskytlo základní tábor nejen během samotného natáčení, ale také během prvních pěti dnů, které jsme museli strávit v povinné karanténě. Čtvrtý den po příletu jsme byli konečně otestovaní a naše izolace měla skončit s přijatým negativním PCR testem. „Co výsledky, furt nic?“, zeptal se George nás třech, sedících v obytňáku a hypnotizujících displeje mobilů v očekávání negativních certifikátů. „Tak pojeďme čekat do zátoky, jinak s váma bude strašná nuda…“ zaznělo z úst mého učitele a my jen poslušně vklouzli do jeho menšího auta.
Objeli jsme postupně všechna okolní místa, kam obvykle v tuto dobu pluje Malinká, zhruba dvacet čtyři let stará samotářská samice delfína, se kterou mají George a jeho žena Kate natolik intimní pouto. „Dude, Ty máš ty vole takový štěstí!“, zařval na mě zničehonic George, když vodní hladinu protnula hřbetní ploutev kamaráda kytovce. Běželi jsme na břeh, převlékli se do tenkých neoprenů a naskákali do vody. Pravda, zažil jsem již teplejší koupačku, než deset stupňů pana Celsia, ale dobré to bylo. Mezi nohami mi vzápětí proplul třímetrový delfín a mě doslova spadla brada. To si pamatuju dobře, protože mi pak do úst vtekla ta příšerně studená voda a já se od tohoto okamžiku divil raději zvednutým obočím. Sice mi při tom lehce teklo do brýlí, ale to mi už tolik nevadilo.
Foto: Petr Jan Juračka
Malinká připlula s podivným objektem na ploutvi. Myslel jsem si, že se jí tam chuděrce zachytila rybářská návnada, ale opak byl pravdou – to ona si na ploutvi vezla hračku! O chvilku později jí měla už na nose, pak zas na ploutvi a pak jí, stejně jako pes, odevzdala Kátě, aby jí mohla aportovat. Vejral jsem na to jako na zjevení, ale co už. Nejsem tady od vejrání, jdeme fotit! Nafotil jsem zhruba pět set fotek za půl hodiny v oceánu, a když jsem za Malinkou vlezl podruhé, bylo to dalších sedm set. Z vody jsem pak lezl v absolutním rauši a zíral několik minut na hladinu Atlantiku s výrazem idiota.
Do vody jsme za Malinkou vlezli od toho dne ještě mnohokrát. Kropil jsem to fotku za fotkou, tak jak je to u mě běžné. George mě přitom chvíli pozoroval a věnoval mi asi tu nejdůležitější radu, jakou mi mohl dát. „Hele, tohle, co tady děláš, to jako není dobrý. Nemůžeš jen brát a fotit, ale musíš jí taky něco dát, aby jí to s Tebou bavilo… Týpek s foťákem je pro delfína extrémně nezajímavej, nemotornej. Zkus hodit na chvilku kejs na břeh a věnuj se jí…“
Nechápal jsem úplně přesně, co tím myslel, ale zkusil jsem to. Válel jsem se chvíli na dně a hle – delfín courá pupek o dno přímo proti mě. „Tady tak mít foťák!!!“, blesklo mi hlavou, ale vydržel jsem. Zkusil jsem se otáčet kolem své osy v kelpu. A Malinká? Ta taky! Úplně jsem se do toho pustil, až jsem zapomněl, že jsem v Irsku přeci jen kvůli fotkám, a ne kvůli mezidruhové komunikaci a balení delfíních ženských. Když jsem se vynořil, slyšel jsem za sebou až dusivé bublání: „Ty jsi stejně strašnej baleťák! Tohle bylo úplný labutí jezero ty vole!“, smál se za mnou George a odplaval na břeh. Já to už nevydržel a popadl Nikon Z7 v podvodním obalu. Malinkou jsem nakonec utahal, protože v zátoce plavala pořád kolem mě dokola, a přitom spala. Těžký život mají ti delfíni – spát jen na jednu hemisféru a pořád při tom plavat? Šílenost!
Můj učitel a průvodce podvodním vesmírem, George Karbus osobně | Nikon Z 7, Nikkor Z 20 mm f/1,8 S | Clona F3,5, čas 1/1 000 s, ISO 450
Po třech dnech, řekl bych, si na mě Malinká už i zvykla tak, jako já na studenou vodu, která mi začala doslova chutnat. Vyměnil jsem objektiv v podvodním pouzdře a použil svoje starší rybí oko. Dokonce jsem jej měl i přelepené izolepou na hyperfokální vzdálenost, aby se mi ostření během potápění nepohnulo a já měl ostré absolutně všechno. Byla to ale čirá marnost! Moje fotky byly jak akty od Roberta Vana, u kterého je však jemná neostrost spíše výhodou. Moje fotky byly zkrátka pořád špatné! Trápilo mě to. Nemohl jsem myslet na nic jiného. Od příletu jsem neměl jediný perfektně ostrý podvodní snímek!
Když jsem pod třech dnech trápení ukázal svoje neostré fotky Georgovi, řešení problému mi sdělil překvapivě okamžitě. Port, tedy přední čočka podvodního pouzdra, musí mít všechny vlastnosti přesně spočítané pro daný objektiv. Stačí malý posun v optické soustavě a fotky nikdy ostré nebudou. Foťák, objektiv, ba ani fotograf za to nemůže! Aha! Tím se vysvětlil můj včerejší pokus s rybím okem, které jsem měl zaostřeno na všechno od půl metru ode mě do nekonečna. Rychle jsem našel na webu Ikelite tabulku kompatibility a zjistil, že do mého pouzdra můžu dát buď nejnovější rybí oko od Nikonu, anebo pevnou dvacítku. George mi svoje rybí oko půjčil a já se těšil, zda to konečně dopadne!
Kameramanka filmu Magdalena Fukanová nad Malinkou | Foto: Petr Jan Juračka
Přišli jsme k vodě a čekali. A čekali. Divoký delfín není pejsek, připlavat taky nemusí. Po dlouhém čekání nic. Skočili jsme do vody alespoň jen tak cvičně a zároveň na rozloučenou. Zítra nám to letí domů, byla by škoda se alespoň na chvíli nesmočit. Do vody šel se mnou Vojta. Blbli jsme chvilku v kelpu, už mi byla trochu zima, ale dohodli jsme se, že spolu ještě zaplujeme do jedné z jeskyň, které jsou pod břehem. Hned v jejím ústí jsem na dně potkal mohutného kraba a trochu jej poškádlil kamerou. Čím dál a hlouběji jsem pak vplouval do jeskyně, tím méně jsem rozlišoval barev a tvarů. Namodralé hvězdice na kamenech mě ale hezky dovedly až k malému žralokovi, měřil sotva metr a bál se mě o poznání víc, než já jeho.
Jeden dva záběry a už byla tma. Musel jsem plavat s hlavou nad hladinou a bez brýlí, abych rozpoznal, kudy vede moje cesta. Na úplném konci jeskyně na mě čekala pláž s mohutnými balvany. Po chvilce se mi zrak adaptoval a já zjistil, jak je to uvnitř krásné. Zpěněná voda, byť poněkud smrdutá, omývala do hladka omleté tvary skály okolo. Bylo to tam ale jako v ledničce a tak jsem se brzy vypravil zpátky kolem žraloka za Vojtou, který stále hypnotizoval kraba u vstupu do jeskyně. „Tak jdem ven co?“, drkotal jsem na Vojtu, který souhlasně přikývnul hlavou. V tu chvíli se však pode mnou vynořila důvěrně známá delfíní silueta. „Mmmmmmalinkááá je ttttady“ křičel jsem nadšeně na Vojtu ješte pod vodou se šnorchlem mezi zuby, takže mi mohl rozumět jen něco jako „huaaahimmbbzz“. Ale asi ji viděl taky, protože měl očividně brejle zamlženější víc, než před tím. Přišla si tam pro nás naprosto neomylně.
Druhý kameraman Vojta Kosobud | Foto: Petr Jan Juračka
Do vody se za námi přidal George. Sluneční paprsky pronikaly vodní hladinou a vytvářely v tom povodním ráji rychlou a přitom krásnou hru barev a světel. Byl jsem napnutý, ale při tom uvolněný a šťastný. Malinká měla skvělou náladu, George jí bavil jeho ploutví i foťákem. Občas mi zmizeli oba na dně v hloubce hodně pod deset metrů a objevili se zase úplně jinde. Až po hodině plavby s Malinkou mi došlo, jak dobrý smysl pro humor Bůh má. Kdyby tohle nebyl opravdový příběh, ale smyšlená povídka, řekl bych, že autor není příliš originální. Deux ex machina, řešení v posledním možném okamžiku je přeci tolik ohrané téma! Toho večera, doslova hodiny před naším odletem, jsem měl konečně pořádně ostré fotky! Když jsem pak na foťák namísto rybího oka nasadil svojí pevnou dvacítku, která mě sedí obvykle nejvíc, sázel jsem ostrý snímek jeden za druhým. Taková radost!
Můj vysněný snímek se stal skutečností. Malinká vplavala absolutně perfektně do stinného místa u břehu, zatímco jsem na ní čekal v chaluhách, jichž jsem se při focení také držel, aby mě můj lehce pozitivní vztlak nevynesl k hladině. | Nikon Z7, Nikkor Z 20 mm f/1,8 S | clona F3,5, čas 1/1 000 s, ISO 450
Po dalších dvou hodinách pod vodní hladinou ledového Atlantiku jsme se vyvalili na prosluněný balvan na břehu, jen v neoprenových kalhotách. Leželi jsme na tom teplém šutru a přijímali sluneční energii. “Vůbec nechápu, jak dobře to všechno vyšlo. Nechytl jsem ani jednou zánět do ucha, při potápění na to ale přitom trpím pravidelně. Obě uši mi tu ale fungujou perfektně, dokonce jsem ani nenastydnul. Nic. „Prostě nic…“, řekl jsem společníkovi vedle mě. „I to počasí vám fakt vyšlo kámo! Zítra se to všechno změní a přijde bouře…“, odvětil můj průvodce a učitel. Myslím, že jsme oba na chvilku usnuli.
Takřka kompletní setup pro natáčení filmu (kromě zvuku), který jsem táhl do Irska:
Fotoaparáty
Nikon Z 7
Nikon Z 7II
Nikon Z 6II
Nikon Z 50
Objektivy
AF-D Fisheye Nikkor 16 mm f/2,8
Nikkor Z DX 16–50 mm f/3,5-6,3
Nikkor Z 14–30 mm f/4 S
Nikkor Z 20 mm f/1,8 S
Nikkor Z 35 mm f/1,8 S
Nikkor Z 50 mm f/1,2 S
Nikkor Z 85 mm f/1,8 S
Nikkor Z 70–200 mm f/2,8 VR S
AF-S Nikkor 105 mm f/1,4E ED
Housing
Ikelite 200DL
Drony
DJI Air 2S
DJI FPV
Kamery
Insta360 One R 1-inch edition
Insta360 One X2
Stativy
Manfrotto BeFree
Manfrotto Pixi
Disky
ADATA HD710P 4TB
ADATA HD830 5TB
Powerbanka
Goal Zero Venture 30
Moherské útesy | DJI Air 2S, f/2,8, 1/350 s, ISO 100 | Panoráma složeno ze dvaceti snímků exponovaných automaticky s pravidelným překryvem
Do Irska jsme přijeli kvůli delfínovi, ale v případě podobných podmínek musel stranou. Poslední metry jsme k útesu jsme doslova běželi, v dešti a s technikou v rukách. Jen co jsem doběhl na hranu útesu, rychle jsem odletěl kilometr na moře. Startoval jsem i letěl ve vydatném slejváku, který skrápěl veškerou techniku i oblečení. Nedbal jsem jej, déšť jsem se naučil vnímat jako svého přítele a pomocníka. Celou tu cestu ve vzduchu jsem couval na plný plyn, abych zachoval co nejsušší přední čočku objektivu a dosáhl potřebného odstupu od útesů včas. Poprvé v životě jsem viděl, byť jen na monitoru telefonu, takovouhle duhu.
Pridaj komentár
