Poznáváme Dolomity (2.část)

Jak jsem slíbil v závěru první části povídání o Dolomitech, ve které jsme se věnovali zejména vysokohorským průsmykům, tak dnes společně nakoukneme nejdříve do údolí, pak se vydáme na některé vrcholy a samozřejmě nezapomeneme ani na pohádková jezera.

La Valle – jedna z dominant této krásné vesničky.
Canon EOS 40D; Tamron 28-75/2,8 (ohnisko 28 mm).

Začneme v horské vesničce La Valle (1348m), kterou nalezneme v údolí Alta Badia. Je to část Dolomit, která se proslavila zručností místních truhlářů a osloví vás upravenými zvlněnými stráněmi s typickou tyrolskou architekturou včetně selských dvorů. La Valle je tak trochu stranou hlavnímu turistickému hemžení a tak se v této oblasti ladinské zvyky a tradice dodržují více než jinde. Alta Badia je jedním z pěti dolomitských údolí, ve kterých místní lidé hovoří ladinštinou, tady prastarým románským jazykem zdejších horalů - Ladinů. Součástí oblasti jsou také dva národní parky. Na západě Parco naturale Puez-Odle a na východě pak Parco Naturale Fanes-Senes-Braies.

La Valle – malebná vesnička po letní bouřce.  
Canon EOS 40D; Tamron 28-75/2,8 (ohnisko 50 mm).

Mezi masivem Gherdenacia a vrcholem Piz La Villa, leží malebná vesnice La Villa (1468m). Dominantou je krásný zámeček Ciastel Colz a také jeden z nejkrásnějších jihotyrolských kostelů (barokní kostel sv. Leonharda). Další zajímavou zastávkou může být středisko Colfosco (1645 m). Jen malý kousek od hlavní silnice vedoucí k průsmyku Passo Gardena se nachází velice fotogenický gotický kostel s nádhernou kulisou horského masivu Gruppo del Sella, který snad nechybí v žádném kalendáři z této části Alp.

Colfosco – za kostelem vykukují severní stěny masivu Gruppo del Sella.
Canon EOS 350D; Tamron 17-35/2,8-4,0 (ohnisko 17 mm).

Cortina d´Ampezzo (1224m) je romantické místo v samém srdci italských Dolomit (oblast Valle d' Ampezzo) a bylo by chybou jej nezmínit. Je to městečko, které je vklíněno mezi vysoké štíty, které dosahují výšek nad 3000m (Tofana 3243m, Cristallo 3218m nebo Sorapiss 3205m) a tak není divu, že se zde v roce 1956 konaly zimní olympijské hry. Podle dobových fotografií se toho v Cortině od té doby moc nezměnilo. Díky tomu má středisko úžasnou atmosféru, kterou si člověk vychutná nejlépe při procházce centrem, kterému dominuje pěší zóna Corso Italia s luxusními obchody. Součástí promenády je několikrát přestavěný farní kostel se 72 m vysokou věží.

Asi největším lákadlem každých hor a u Dolomit tomu není jinak, jsou jejich vrcholy, ze kterých si každý z nás může teprve udělat tu správnou představu o celé oblasti. Já bych se v tomto povídání spíše zmínil o těch lehce dostupných, které může navštívit téměř každý, jelikož na ně vede bezpečná turistická trasa nebo se na vrchol lze dostat dokonce i lanovkou.

Prvním vrcholem, kam se společně vydáme je Piccolo Lagazuoi (2778m). O možnostech jak se s průsmyku Passo Falzarego na vrchol dostat a překonat cca 670 výškových metrů, jsem se zmínil v předchozím povídání "Poznáváme Dolomity 1.část" a ať už si vyberete jakoukoliv variantu, tak vás nahoře čeká krásný pohled na všechny tři vrcholy Tofan (Tofana di Rozes, Tofana di Mezzo, Tofana di Dentro), na nedaleké skalní uskupení Cinque Torri, masiv Averau či Nuvolau. Na opačné straně pak dominuje ledovec Marmolada a masiv Gruppo del Sella. Díky velkému množství zpřístupněných štol, kaveren a zákopů z 1. světové války, je v současné době celé Monte de Lagazuoi jakýmsi muzeem pod širým nebem, které určitě stojí za návštěvu.

Piccolo Lagazuoi – panoramatický pohled na vrcholy Tofan.
Canon EOS 350D; Tamron 17-35/2,8-4,0 (složený snímek).

Nuvolau (2575m), je další zajímavé místo s odvážně postavenou chatou Rif. Nuvolau. Na vrchol sice nevede lanovka, ale i tak je to dobře přístupný bod s parádním kruhovým výhledem. Vzpomínám si, že když jsem šel na Nuvolau poprvé, tak se počasí celý den rychle měnilo. Slunce střídalo déšť a každou chvilku se přihnaly těžké strašidelné mraky. Nakonec jsem díky tomuto divokému počasí zde zažil asi nejzajímavější světelné podmínky, a i když se jednalo o denní dobu, která většinou krajinářské fotografii moc nepřeje, tak jsem tehdy cvaknul několik docela zajímavých snímků.

Nuvolau – pohled na zajímavý vrchol Averau.
Canon EOS 350D; Tamron 17-35/2,8-4,0 (ohnisko 17 mm).

S odstupem času si jich cením o to více, že lepší podmínky jsem na tomto místě od té doby bohužel nezažil. Jen pro doplnění, vrchol je nejlépe přístupný z průsmyku Passo Giau přes sedlo Forcella Nuvolau, za kterého to je už jen malý kousek k bizardní skalní skupině Cinque Torri (2361m) čili „Pět věží“. Ve skutečnosti je však věží více. Z jedné strany mohou připomínat královskou korunu a z jiné třeba skalní zvonici. Bohužel i tímto krásným místem vedla italská linie během první světové války. V blízkosti skalní skupiny se to proto jen hemží zrekonstruovanými zákopy a bojovým opevněním - další muzeum v přírodě věnované této nešťastné době.

Cinque Torri – zajímavé skalní uskupení cestou z Passo Falzarego do Cortiny d´Ampezzo.  
Canon EOS 5D Mark II; Canon 70-200/4L (ohnisko 200mm).

Sas Pordoi (2950m) jako součást masivu Gruppo del Sella, je hlavně díky lanovce dobře přístupné vyhlídkové místo nad průsmykem Passo Pordoi. Je odtud také nejsnazší cesta k nejvyššímu bodu celého masivu, kterým je Piz Boe. Mohutná hradba vysokých vnějších stěn s rozsáhlou náhorní plošinou, tak připomíná nedobytný hrad, který hlídá strážní věž v podobě Piz Boe. Skupina Sella je tak trochu svět sám pro sebe, který mě znovu a znovu dokáže zaujmout zejména svou zvláštní strohostí.

Hřeben Fredarola (2370m) není vrcholem v tom pravém slova smyslu, ale i tak určitě stojí na něj vyrazit. Bude vás čekat asi 30 minutový výstup pohodlnou turistickou cestou přímo z parkoviště v Passo Pordoi. Odměnou bude velkolepý výhled na severní část ledovce Marmolada, ale také na jižní stěny masivu Gruppo del Sella, na kterých jsme se ještě před chvilkou společně pohybovali.

Fradarola – pohled na ledovec Marmolada při západu slunce.
Canon EOS 5D Mark II; Tamron 17-35/2,8-4,0 (ohnisko 17 mm).

Dalším podobně zajímavým vyhlídkovým místem je i travnatý hřeben Val de Zonia, který se nachází v průsmyku Passo Giau. Od parkoviště stačí překonat jen pár výškových metrů a už se můžeme kochat 360° výhledem.

Val de Zonia – nekonečný svět horských štítů.
Canon EOS 40D; Tamron 17-35/2,8-4,0 (ohnisko 17 mm).

Ledovec Marmolada (3343m), nebo také královna Dolomit je nejvyšší horou této části Alp s vrcholem Punta Penia, na který vede pouze zajištěná trasa. Pokud se však spokojíme s výškou 3200m, tak můžeme využít soustavy třech na sobě navazujících lanovek, díky kterým se dostaneme za pár minut na Punta Rocca. Pohled z ledovce je impozantní. Zajímavou alternativou může být i výstup od přehrady Lago di Fedaia k chatě Rif. Pian del Fiacconi (2626m) nebo o pár metrů výše k chatě Capanna al Ghiacciaio (2700m), která je téměř u začátku ledovce. Obě se nacházejí přibližně v polovině severní strany masivu a vede k nim i lanovka, která má místo sedaček takové legrační kóje, které připomínají malé boxy pro koně.

Marmolada – pohled se severní strany ledovce směrem k masivu Gruppo del Sella. 
Canon EOS 350D; Tamron 17-35/2,8-4,0 (ohnisko 17 mm).

Samotnou kapitolou jsou pak jezera různých velikostí a významu. Některá jsou v údolích, jiná ve vysokohorských partiích. Pokud bych měl nějaká doporučit, tak určitě by to bylo tyrkysově zbarvené jezero Lago di Braies (1493m), které je vsazené mezi okolní vysoké štíty národního parku Parco Naturale Fanes-Senes-Braies a je pomyslnou perlou mezi jihotyrolskými jezery. Lze jej pohodlně obejít, nebo si za horkého letního dne můžete půjčit loďku a pokochat se krásou jezera přímo z vodní hladiny. Pro fotografy je jeho návštěva přímo „povinností“.

Lago di Braies – ranní zrcadlení v hladině pohádkově krásného jezera.
Canon EOS 5D Mark II; Canon 70-200/4L (ohnisko 100mm).

Další pohádkově krásné jezero je Lago di Carezza (1519m), které je opředeno bájemi o království mystického krále trpaslíků Laurina a jeho růžové zahradě, kterou dle pověsti zaklel. Od té doby je možné jeho růže pozorovat pouze v záři zapadajícího slunce v podobě skalního masivu. Ten bývá zapadajícím sluncem zabarven do rudé barvy a tím připomíná již zmíněnou zahradu růží. Bohužel na rozdíl od předchozího jezera se v tomto koupat nedá. Dokonce není ani možné se přiblížit přímo k jeho břehu, což je ohromná škoda.

Lago di Carezza – podvečerní pohled na jezero s kulisou skalních štítů Latemar.
Canon EOS 350D; Tamron 17-35/2,8-4,0 (ohnisko 17 mm).

Lago Limedes (2171m) je malé a relativně nevýrazné jezírko v blízkosti průsmyku Passo Falzarego. Není to sice takové turistické lákadlo jako předchozí dvě jezera, ale po fotografické stránce je naprosto úžasné. Při východu slunce se v jeho hladině krásně zrcadlí masiv Lagazuoi, při západu zase dominantní Tofana di Rozes a na opačné straně Averau. V jarních měsících se hladina často zvýší natolik, že se pak jezírko rozlije do okolní krajiny. Naopak na konci léta bývá zase téměř vyschlé a pokryté sytě zelenými řasami. Díky této své proměnlivosti dokáže vykouzlit pokaždé úplně jinou atmosféru a právě proto jej mám velice rád.

Lago Limedes – v hladině maličkého jezírka se zrcadlí masiv Lagazuoi.
Canon EOS 40D; Tamron 17-35/2,8-4,0 (ohnisko 17 mm).

Poslední jezera, která spolu navštívíme se nacházejí v Sextenské části Dolomit. První jezero Lago di Misurina (1748m) patří k jednomu z mnoha úchvatných míst Dolomit a v jeho vodní hladině se na jedné straně krásně zrcadlí masiv Sorapiss a na straně opačné pak asi nejznámější skalní uskupení Tre Cime. Druhým jezerem je Lago Antorno (1880m) a naleznete jej kousek od Lago di Misurina, přímo u vysokohorské silnice vedoucí k masivu Tre Cime. Je sice menší, ale určitě stojí za zastávku.

Lago di Misurina – podzimní zrcadlení části masivu Sorapiss.
Canon EOS 5D Mark II; Canon 70-200/4L (ohnisko 70mm).

Lago Antorno - podzimní podvečerní atmosféra na břehu jezera.
Canon EOS 5D Mark II; Tamron 17-35/2,8-4,0 (ohnisko 17 mm).

No a kdy se do této části Alp vydat?

Do Dolomit se dá vyrážet po celý rok. V zimních měsících za skvělým lyžováním a po zbytek roku pak za různě náročnou turistikou. Po fotografické stránce je velice zajímavé pozdní jaro, kdy pod ještě zasněženými štíty se začínají zelenat louky plné květů. V některých průsmycích pak naplno rozkvétají azalky (zejména oblast průsmyku Passo Giau a Passo Falzarego). Nejraději mám podzim, kdy se krajina zabarví hlavně díky všudypřítomným modřínům do zlatých tónů a v údolích se často tvoří ranní mlhy. Zajímavé je i léto, kdy teplé slunečné dny bývají zakončeny bouřkou, která krásně pročistí vzduch a snímkům dodá na přitažlivosti. Pro všechna roční období však platí, že nejkrásnější jsou rána a večery, kdy je v horách člověk téměř sám a může si tak jejich krásu vychutnat naplno.

Averau – po několika teplých podzimních dnech přišlo prudké ochlazení a sníh. 
Canon EOS 5D Mark II; Tamron 17-35/2,8-4,0 (ohnisko 17 mm).

Na závěr snad ještě několik postřehů, které jsem postupně o prezentované oblasti získal a které mohou pomoci.

Cestou do Dolomit Vás bude čekat zakoupení dálniční známky pro Rakousko (cca 8 Eur), poplatek za průjezd Brennerským průsmykem (8 Eur) a mýtné za použití dálnice v Itálii (cca 5 Eur/100km). Tím poplatky spojené s návštěvou Dolomit vlastně končí. Veškeré silnice, které jsme během našeho společného toulání využily, jsou bez poplatku. S parkováním to je také dobré. Ve většině průsmyků je zdarma, jen v Passo Gardena je účtováno cca 5 Eur/den. V centru středisek se dá většinou krátkodobě parkovat zdarma na parkovací hodiny. Pokud se rozhodnete využít některou z četných lanovek, tak zpáteční jízdenka se pohybuje od 13 do 25 Eur podle délky a atraktivity daného místa (většinou je však cena okolo 15 Eur). Ubytovacích možností je zde nepočítaně a je možné si vybrat od kempu až po luxusní hotel. Cena za ubytování v pensionu střední kategorie (bez jídla) se pohybuje od cca 22 Eur, ale i zde samozřejmě záleží na konkrétním místě a také charakteru ubytování.

Tak tedy přeji šťastnou cestu a příjemný pobyt v Dolomitech…