Vadí nevadí: Vinětace – problém nebo banalita?

Předpokládám, že pojem vinětace každý fotograf zná a ví, co znamená. Je to zkrátka úbytek světelnosti čili více či méně pozvolné ztmavování fotografie směrem k okrajům a rohům obrazového pole. Vinětaci známe od pradávna a vždy se řadila k vadám optiky. Když jsme ještě fotili na film, byla tato optická vada takříkajíc citlivějším problémem – o dnešním pohodlném potlačení vinětace v digitálních datech se nám mohlo jen zdát. Jak je to tedy s vinětací nyní? Vadí? Nevadí? Může být i plusem?

Prolog

Musím se vám k něčemu přiznat. Tento článek jsem napsal proto, že v téměř každém testu objektivu uvádím něco v tomto smyslu:

„Vinětace je zde taková a maková, ale nejde o závažnou chybu, protože jak přímo ve fotoaparátu, tak i v postprodukci lze ztmavení okrajových částí obrazu efektivně opravit.“

Je pravda, že u většiny nových objektivů pro mirrorless Nikony Z, si jejich vývojáři s vinětací příliš hlavu nelámali. Mno…, nelámali – to bych jim asi křivdil. Spíš si myslím, že ji obětovali na oltáři potlačení jiných optických vad (chromatická aberace) a zlepšení dalších vlastností (ostrost, přenos kontrastu). Protože vinětaci skutečně lze velmi dobře a rychle potlačit nebo odstranit softwarově. A samozřejmě také „klasicky“ vyšším cloněním, což ale není vždy žádoucí a pokaždé to nemusí zmírnit ztmavení podle autorovy představy. Takže znovu a naposledy: Vadí? Nevadí?

Vadí

Určitě vás napadne více příkladů, ale podle mě je typickým „žánrem“, v němž je vinětace na obtíž – technická a dokumentační fotografie (neplést s dokumentární :-)). U „bílé“ produktovky čili produktové fotografie čehokoliv na bílém pozadí nejspíš nechcete mít tmavší rohy. Někdy se sice dělá ořez produktu a nahrazení pozadí, kdy vás vinětace jaksi nepálí, ale to není pravidlo. Takže pokud pořizujete takovéto snímky, musíte mít (případnou) vinětaci pod kontrolou, respektive s ní počítat a podle toho se zařídit v postprodukci.

Sám občas na vinětaci zapomenu, takže mi na „bílé“ produktovce zůstanou tmavší rohy, jako na této fotografii. Všimněte si, že jsou ale zřetelné pouze v náhledu na světlém pozadí. Jakmile snímek „rozkliknete“ a zobrazí se na tmavém pozadí, vinětace se „ztratí“.

To stejné platí pro reprodukce všeho druhu, kdy úkolem fotografa je pořídit snímek maximálně odpovídající realitě. Zde do hry vstupuje navíc také geometrické kreslení a ostrost v celé ploše záběru, nicméně vinětace je „škodlivá“ stejně tak. Znovu opakuji – u digitální fotografie stačí s tím počítat a patřičně se „zařídit“ při úpravách snímků.

Vadí nevadí

Asi neexistuje fotograf, který by si někdy necvakl nějakou tu krajinářskou fotografii. U většiny snímků „krajinek“ je zastoupená také obloha – a právě na ní je vinětace zřetelná více než u většiny jiných motivů. Příklad jsem nedávno uváděl u recenze širokoúhlého zoomu pro DX Nikony Z – NIKKOR Z DX 12–28 mm f/3,5–5,6 PZ VR.

Vinětace na reálném snímku | NIKKOR Z DX 12–28 mm f/3,5–5,6 PZ VR

V tomto konkrétním případě šlo vinětaci potlačit už při focení větším cloněním, které se v krajinářské fotografii používá běžně (i když to není pravidlo). Mimochodem, zrovna v případě této ilustrační fotografie si můžete všimnout, že vinětace zasahuje také do kresby stromu v pravé horní části (což je samozřejmě logické). Dole to už tak nevadí – „těžký spodek“ působí přirozeně.

Ale spíš bych se zeptal vás, milí čtenáři: Vadí vám viditelná vinětace na záběrech s oblohou? Mně osobně jak kdy. Zrovna v tomto případě už mi vadí – je fakt hodně vidět a ruší. Nicméně u mnoha dalších krajinářských záběrů naprosto běžně vinětaci toleruji a ztmavení neopravuji.

Mírné ztmavení rohů „plechové“ obloze podle mého názoru spíše prospěje než uškodí | NIKKOR Z DX 12–28 mm f/3,5–5,6 PZ VR | Ohnisko 12 mm, clona F3.5, čas 1/2000 s, ISO 100, korekce EV 0

Nevadí

Chce se mi napsat „u většiny běžných fotografií vinětace nevadí“, ale je mi jasné, že je to velké zjednodušení. Ovšem… zároveň je v tom i kus pravdy. Ostatně řekněte sami: Kdy jste naposledy „řešili“ vinětaci? Nevnímáte ji náhodou jako přirozenou součást svých snímků? Anebo ji dokonce i někdy do fotografií přidáváte? Nedělám si legraci – já to občas dělám. Vinětace totiž může působit i pozitivně. Tím, jak vlastně rámuje snímek, přivádí oko diváka „dovnitř fotografie“ a umožňuje lépe vyniknout hlavnímu objektu. Možná to nevíte, ale vinětu přidávali majitelé portrétních ateliérů k fotografiím už před mnoha mnoha lety, kdy ještě ani kinofilm nebyl na světě. A opět – podobných námětů by se jistě našlo více.

V počátcích fotografie byla viněta u portrétů neodmyslitelnou součástí snímků, byť se někdy přidávala až při adjustování fotografií | Daguerrotypie neznámé ženy (cca 1850) | Zdroj Wikimedia Commons

Vinětujete?

Tento článek si neklade za cíl postihnout všechny možné případy, kdy je vinětace na fotografiích na obtíž, kdy nepřekáží nebo kdy naopak pomáhá. Vinětace s námi zkrátka je a jak se zdá, hned tak nezmizí. Myslím však, že je dobré o ní vědět, potažmo ji také vidět – je-li tedy přítomná. A v tom případě posoudit, zdali stojí za to s ní „něco dělat“, nebo ji zkrátka „nechat žít“.

Jak to máte vy? Napište nám do komentářů pod článkem, zdali vinětaci nějak zvlášť „prožíváte“, a když ano, tak jaký k tomu máte důvod. Budeme rádi za každý váš názor.

Zdroj: nikonblog.cz