Od té doby tato drobná mladá fotografka, kterou nepotkáte jinak než s fotoaparátem na krku, tak nějak průběžně sbírá další ocenění z různých fotosoutěží. Naposledy v našem celoročním klání Fotka Nikonblogu 2022, které pro sebe ovládla ve 4. kole s tématem Reportáž z cest (série), díky svému setu snímků z dětského tábora. Zajímalo mě, jak tyto fotografie vznikly, a vůbec, jaká je další cesta fotografie Lucie Mojžíšové.
Foto: Lucie Mojžíšová
Lucie, na úvod se tě samozřejmě nemůžu nezeptat, jak a kde vznikla tvá vítězná série Fotky Nikonblogu 2022.
„Bývalý vedoucí Střediska volného času Lužánky v Brně pořádá v lese poblíž Jindřichova Hradce před hlavní letní sezónou ‚speciální‘ tábor pro rodiče s malými dětmi, které ještě nemůžou jezdit na normální tábor. Loni tam bylo miminko, které mělo sotva pár měsíců, těhotné maminky, ale i větší děti – sourozenci těch mrňousů. Někdo tam jede na pár dní, někdo na celou dobu, střídají se maminky s tatínky podle toho, jak má kdo dovolenou. Není zde žádný striktní program, je to o pohodě v lese. Když je deštivo, děti se plácají v blátě, a pak se všechny naženou do umývárky. Do toho se maminky nebo tatínkové střídají při vaření v kuchyni, když nějaké dítě brečí a volá ‚Kde je máma?‘, někdo odpoví ‚Máma je na houbách, mám nabídnout svoje prso?‘ :-) Výborná synergie, která tím vším prostupuje. Navíc tam jezdí lidi, kteří jsou si něčím blízcí, mají společná témata, obvykle jsou to zároveň kreativní lidé. No a večer, když se děti uloží do stanů, se napustí velká železná vana, do které si dospělí vlezou se sklenkou vína a koukají na hvězdy. Nebo kytara u ohně…“
To zní jako dobrá akce :-) Takže ty jsi tam byla v roli táborového fotografa?
„Přijela jsem si na tábor trochu odpočinout, potkat přátele, zablbnout si s dětma, a zároveň – protože mám pořád na krku foťák – jsem samozřejmě fotila. Loni jsem tam byla tři dny, předloni dva. Poprvé se fotilo mnohem lépe, protože pršelo, děti byly v pláštěnkách, bylo to fotogeničtější. Loni, když bylo hezky a teplo, byly děti většinou nahé, což je v dnešní době problém – takové fotografie se skoro nedají nikde použít. Nahaté děti cákající se v blátě, jsou sice skvělé momentky, ale nemůžeš je nikde publikovat. Jinak je to ale super pohoda – vznikají tam takové situace, kdy si nějaké dítě hodí plyšáka do vody, a pak na šňůře visí plíny a mezi nimi plyšáci a holiny, u každého stanu stojí nočník…“
Foto: Lucie Mojžíšová
Vítězná série je tedy z předloňského ročníku tábora – to jsi ještě nefotila na Nikon Z fc, že?
„Loni jsem to už na Z fc fotila, ale předloni jsem ho ještě neměla, to jsem fotila na Nikon D750. Většina snímků je pořízená padesátkou, plus pár fotek je širokáčem.“
Proč je tvá série z dětského tábora černobílá?
„To je chyták? :-)“
Není to chyták. Já osobně černobílou fotografii miluju. Ale zároveň předpokládám, že takové prostředí je hodně barevné – maminky obvykle své děti neoblékají do nějakých nevýrazných šedivých šatiček.
„Nějaké fotky z tábora mám barevné. Ale finální sérii jsem udělala černobílou proto, že to bylo až příliš barevné – barevné oblečení, barevné hračky… Mně ale nešlo o ty barvy. Chtěla jsem fotit konkrétní momenty, emoce dětí. To, jestli měl mrňous zelené nebo červené kalhoty, nijak tu situaci neovlivnilo, nebyla to důležitá informace. A tím, že se fotky převedou do škály šedé, se pozornost diváka soustředí právě na ty emoce, nikoliv nepodstatné detaily.“
Jak moc je, nebo jak moc bylo pro tebe těžké vybrat ty správné fotografie do finálního setu?
„S výběry mám velké problémy. To je věc, která mi nejde a pokaždé s tím bojuju. Mnohdy udělám nějaký výběr, pak ho někomu ukážu, a on mi řekne, že ty fotky jsou top, jenže každá samostatně, single – ale dohromady to nefunguje. V případě této série z dětského tábora si pamatuju, že jsem s výběrem docela dlouho ‚šachovala‘ a měnila fotky. Určitě to nebylo jednoduché, protože fotografií jsem tam pořídila mraky.“
Foto: Lucie Mojžíšová
Jestli tomu dobře rozumím, tak se nebráníš svou tvorbu s někým konzultovat, vyslechnout si názor jiného člověka?
„Většinou pracuju sama, ale ráda si vyslechnu názor lidí, kterých – a jejichž tvorby – si vážím. Určitě to ale nemám postavené tak, že by mi někdo nadiktoval výběr, a já s tím souhlasila.“
Tak radikálně jsem to nemyslel – bavím se jen o konzultaci, o vyslechnutí jiného názoru, protože sám autor může mít poněkud zkreslený pohled na vlastní tvorbu.
„To občas dělám, ale většinou až zpětně. Někdy se zeptám sestry kvůli laickému pohledu, což není vůbec špatné – znát názor běžného diváka svých fotografií. Asi bych mnohem víc konzultovala výběr v případě autorské výstavy, nebo při tvorbě knihy. Ale na to se zatím nechystám :-)“
Lucie, ty ve své volné tvorbě fotíš hlavně street foto a reportáž. Jak moc fotografie upravuješ? A obligátní otázka: fotíš stále do RAWu?
„Fotím RAW + JPEG, protože občas se mi při editaci RAWu stane, že třeba něco maličko přeženu, a mám pak možnost to srovnat s JPEGem, který mi slouží jako jakýsi referenční snímek, hlavně co se barevnosti týká. Moc se mi to nestává, ale někdy si třeba všimnu, že mi jde pleťovka trochu do zelena, takže to porovnám s JPEGem a hned vím, jestli jsem udělala chybu.“
V jakém softwaru pracuješ s RAWy?
„Nově, asi teprve půl roku v Adobe Lightroomu. Před tím jsem pracovala v modulu Camera RAW ve Photoshopu, ale chyběly mi organizační funkce. A v Lightroomu je to všechno pohromadě v jednom programu. Jinak co se týká editace, tak se snažím do fotky moc nesahat – tedy když mluvíme o reportáži a streetu. Dělám jen základní úpravy, jako je doostření a vyladění kontrastu, ale do fotky jako takové nezasahuji.“
Foto: Lucie Mojžíšová
A co ořez?
„Dřív jsem ho nedělala vůbec a pořád mi to moc nejde. Tím, jak fotím pevným sklem, hlavně padesátkou, mám ten záběr v oku a vím přesně, co chci. Jestli ořezávám, tak je to třeba jedno procento fotek. Víc se mi to stává u komerčního focení, například u svateb, ale ve volné tvorbě víceméně neřežu vůbec. Většinou nechávám i původní poměr stran. Jenom nedávno jsem dělala sérii čtvercových fotografií, tak při tom samozřejmě ořezávat musím. A paradoxně, když jsem si chtěla dát fotky do rámečků, nesehnala jsem hotové rámy v poměru 2 : 3, takže jsem musela udělat výřezy 4 : 3. Nicméně obecně se snažím fotit tak, aby to už ve fotoaparátu bylo tak, jak chci. Má to ale občas nevýhody, například, když je něco daleko. Znám spoustu lidí, kteří by udělali třeba třetinový výřez, ale mně to nejde. To raději fotku neudělám.“
Se zoomy tedy nefotíš vůbec?
„Nějak se s nimi nekamarádím. Mě baví to, že mám pevné ohnisko, na které se naučím, vím přesně, jak daleko si od snímané scény stoupnout, vím, co od objektivu můžu čekat. Od začátku fotím drtivou většinu záběrů na padesátku, na zakázky používám i širokáč, ale fakt minimálně.“
Není ohnisko 50 mm na reportáž a street foto trochu dlouhé?
„Zatím mi to vyhovuje, ale časem bych se chtěla dopracovat k pětatřicítce, nebo – tak, jak streetaři rádi fotí – k něčemu hodně širokému. Uvidíme, jak se to vyvine :-)“
Foto: Lucie Mojžíšová
V poslední době nosíš na krku Nikon Z fc – vyměnila jsi Nikon D750 čili zrcadlovku za mirrorless, a fullframe za DX formát. To první se dá vnímat jako pozitivní vývoj, to druhé – alespoň podle parametrů – spíše jako krok zpět. Jak ty to vnímáš, Lucie?
„Když bych začala od hledáčku, tak musím říct, že na elektronický hledáček jsem si dlouho zvykala. Vlastně ještě pořád mi víc vyhovuje optický hledáček zrcadlovky. Ale učím se s elektronickým hledáčkem žít čím dál víc. Nejhorší je to střídání. Fotila jsem svatbu zrcadlovkou, a než mi došlo, že v hledáčku nevidím fotku ve smyslu správné expozice, pár záběrů jsem zkazila. Co se týká kvality fotek obecně, tak Nikon Z fc se mé ‚Dé sedmsetpadesátce‘ kvalitativně vyrovná úplně v pohodě. Tištěná fotografie velikosti A2 není vůbec žádný problém, jediný rozdíl bývá vidět ve špatném světle na velmi vysoké ISO. Ale v dnešní době, kdy většina fotek jde v malém rozlišení na sociální sítě, a lidi si je prohlíží na mobilu, nejde žádný rozdíl poznat.“
Fotíš stále taky na film?
„Fotím čím dál víc na film! :-) Rozbila se mi Praktica i Pentacon, ale dostala jsem od Ježíška nádherný Nikon F90. Ještě z něj nemám vyvolaný první film, ale už mám nachystanou chemii a moc se na to těším. Mám doma nevyužitou koupelnu bez oken, takže tam bude fotokomora. Myslím si, že k fotografii jakási zkušenost s filmem patří.“
Poslední otázka: Když jsme spolu dělali první rozhovor na Nikonblog, ještě jsi studovala vysokou školu. Co tě dnes živí? Architektura, kterou jsi studovala, nebo je to snad fotografie? :-)
„Je to fotografie. Svatby, portréty, rodinné focení, reportáže a další. Práce mám až nad hlavu, spíš nestíhám, než abych neměla do čeho píchnout. Hlavně se zpracováním nafocených akcí mám trochu problémy. Třeba minulý týden jsem skoro celý proseděla u počítače u editování fotek – to je ta méně příjemná část práce. Ale i tak si vždycky najdu čas na svou volnou tvorbu, na milovanou street fotku nebo reportáž.“
Lucie, děkuji moc za příjemný rozhovor!
Foto: Lucie Mojžíšová
Foto: Lucie Mojžíšová
Foto: Lucie Mojžíšová
Foto: Lucie Mojžíšová
Foto: Lucie Mojžíšová
Foto: Lucie Mojžíšová
Foto: Lucie Mojžíšová
Foto: Lucie Mojžíšová
Foto: Lucie Mojžíšová
Foto: Lucie Mojžíšová
Foto: Lucie Mojžíšová
Foto: Lucie Mojžíšová
Foto: Lucie Mojžíšová
Foto: Lucie Mojžíšová
Foto: Lucie Mojžíšová
Foto: Lucie Mojžíšová
Foto: Lucie Mojžíšová
Foto: Lucie Mojžíšová
Pridaj komentár
